Oddlužení – kam dál?
Stávající formát oddlužení (s parametry 5 let splácení, minimálně 30 %) je fantastickým úspěchem tvůrců insolvenčního zákona, kterým se podařilo vytvořit rozumně a rovnovážně nastavený institut nabízející dostupně řešení životní situace zadlužených lidí, kteří většinou nejsou schopni zaplatit své dluhy zcela, v menší části případů potřebují zastavit úročení a splacení svých dluhů rozložit do splátek. Cca 100 000 probíhajících oddlužení je jasným důkazem tohoto úspěchu. Dodejme, že žádné jiné z nových členských zemí EU se takto efektivní nástroj řešení osobního bankrotu (použijme tento pojem pro stav úpadku fyzické osoby, obvykle jen omezeně související s podnikáním) zavést nepodařilo.
Při úvahách o oddlužení si ale musíme uvědomovat, že žádné řešení nelze považovat za konečné, insolvenční zákonodárce bude muset průběžně reagovat na společenskoekonomický vývoj, na makroekonomický kontext spotřebitelského dluhu (tvořící nemalou část spotřeby domácností mající vliv na růst HDP) i na kulturní kontext čerpání spotřebitelského dluhu a osobního bankrotu. Pokud by zákonodárce nereagoval, výše popsaný úspěch by se změnil ve stagnaci a časem v zaostávání zákonné úpravy za ekonomickou realitou.
Nyní stojí před zákonodárcem úkol přijít s řešením pro velkou skupinu lidí (odhady většinou uvádějí 200 000 až 300 000 osob), kteří nejsou schopni vstoupit do stávajícího oddlužení, neboť nejsou schopni uspokojit nejméně 30 % ze svých dluhů. Teoreticky první možností je nedělat nic – znamenalo by to, že u těchto lidí budou dále probíhat dlouholeté vícečetné a neúspěšné exekuce, mnozí z těchto povinných budou raději dosahovat šedých (tj. nevykázaných, nezdaněných) příjmů ve snaze unikat exekučnímu postihu. Velkým paradoxem současné právní úpravy exekucí je to, že vlastně nikdy (nebude-li pohledávka plně uhrazena) neskončí a budou povinného zatěžovat až do smrti. I pachatel závažného trestného činu bude jednou z výkonu trestu propuštěn, povinný z exekuce však nikoliv…..
V obecné rovině základní otázka zní, z jakých aktiv dlužníka je věřitel oprávněn očekávat a požadovat uspokojení své pohledávky. Je jasné, že z majetku dlužníka. V jakém rozsahu však z budoucích příjmů? Naše, minimálně středoevropské, chápáni je, že ze všech budoucích příjmů. Naopak anglosaské chápání je, že víceméně ze skoro žádných – věřitel může doufat jen v uspokojení z majetku s tím, že dlužník v osobním bankrotu může „vykoupit“ svůj majetek (o který nechce přijít) svými budoucími příjmy. Ze srovnání evropských úprav je patrné, že tendencí je posun od kontinentálního pojetí k anglosaskému, tedy ve zřetelném zkracování doby, po kterou je dlužník povinen poskytovat své příjmy k uspokojení věřitelů, přičemž pravidlem je absence požadavku na nějaké minimální uspokojení věřitelů, naše 30% laťka představuje výjimku.
Z výše uvedeného plyne, že je v podstatě nevyhnutelné uzákonit omezení doby, po kterou lze postihovat příjmy (a též majetek ) dlužníka, což je v podstatě totéž jako zavést osvobození od placení dluhů i bez dosažení nějakého minimálního uspokojení věřitelů. Zamysleme se, jak dlouhá by tato doba měly být. Nějaké maximum by mohlo být 10 let, dávalo by to logiku ve vztahu k 5 letému oddlužení s minimem 30% pro věřitele, lhůta 10 let je navíc pro náš právní řád typická, zejména v některých případech promlčení. Osobně bych však takto dlouhou dobu považoval za neefektivní, připomeňme si, že i konzervativní německá úprava se musela přizpůsobit evropskému trendu a současné parametry německé úpravy jsou 35% za 3 roky, 5 let při úhradě alespoň nákladů úpadkového řízení, 6 let jinak. Vezmeme-li do úvahy, že nastavit podmínky osvobozování příliš benevolentně je spojeno s velkým morálním hazardem a že je třeba udržet rozumnou kontinuitu ve vztahu k probíhajícím oddlužením, neměli bychom asi volit úpravu pro dlužníky příznivější než je úprava německá. Za sebe bych v tuto chvíli považoval za rozumný legislativní posun vpřed schéma 4 roky+30%, 7 let bez limitu, případně s možností nějaké další vnitřní diferenciace.
Bude-li dosaženo shody na základních parametrech, bude nutno přistoupit k řešení otázek organizačního charakteru :
- Postačí jen časové omezení možnost vymáhat pohledávky, žádná aktivita dlužníka by se nevyžadovala ? Nebo by šlo o nějaký druh řízení? Podle mne by mělo jít o řízení, dlužník by měl mít určité povinnosti, prominutí dluhů by nemělo být zadarmo, dlužník by měl podobné povinnosti jako ve stávajícím oddlužení, zejména povinnost nezavinit vznik nových dluhů.
- O jaký druh řízení by šlo ? Systémově by nejvíce dávalo smysl využít insolvenční řízení a upravit institut oddlužení. To však naráží na již teď nadvyužitou kapacitu insolvenčních soudů. Mělo-li by násobně přibýt věcí, muselo by dojít k úpravě procesních postupů a pokračovat v přenosu činností na správce – například by se mohly přihlášky podávat přímo u správců a správci by všechny své písemnosti přímo vkládali do insolvenčního rejstříku. Alternativou je využít exekuční řízení či nějaký nový typ řízení u exekutorů. Výhodou je využití kapacity a infrastruktury exekučního řízení, nevýhodou dvojkolejnost a nutnost řešit vztah (zřejmě vzájemnou prostupnost) obou typů řízení.
- V případě úpravy parametrů a podmínek oddlužení je další možností stanovit pro oddlužení věcnou příslušnost okresních soudů. Zátěž nových věcí by se tak lépe rozložila, na druhou stranu vytvořit a udržovat informační technologii pro insolvenční řízení není vůbec jednoduché a místo 8 míst by bylo nutno činit to více než 80 krát. Rovněž by došlo ke ztrátě relativní jednotnosti odvolací praxe, kdy by rozhodovalo 8 odvolacích soudů namísto stávajících dvou.
- Další velkou otázkou je financování činnosti správce v těchto řízeních. Muselo by zřejmě dojít k podstatnému snížení odměn za měsíce, kdy by dlužník nedosahoval postižitelného příjmu (např. na 100 Kč měsíčně).
- Konečně by musela být řešena otázka přechodných ustanovení, a to jak ve vztahu k oddlužení, tak zejména ve vztahu k exekucím, kdy by otázka zněla, zda by lhůta potřebná pro osvobození běžela nově nebo zda by se případně nějakým způsobem zohlednila doba, po kterou byl dlužník v minulosti postižen exekucí.
I když výše položené otázky nejsou snadno k zodpovězení, řešení situace totálně předlužených dlužníků se již nelze vyhýbat. Zdůrazněme ještě, že celé řešení předpokládá zodpovědné počínání poskytovatelů úvěrů. Po dobu několika let po skončení jakéhokoliv řízení řešícího osobní bankrot (a samozřejmě i během takovéhoto řízení) by mělo být poskytnutí úvěru dlužníkovi zcela vyloučeno.
Mgr. Rostislav Krhut
Místopředseda Krajského soud v Ostravě