11 VSOL 65/2015, 45 ICm 1711/2011, (KSBR 45 INS 13467/2010)
Možnost odporovat souhlasnému prohlášení o výzvě k vrácení daru
V ustanovení § 630 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2013) je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu v důsledku právního úkonu učiněného dárcem. Z judikatury vyplývá závěr, že „okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v ustanovení § 630 občanského zákoníku, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému; dárce může svůj právní úkon učinit jakoukoliv formou (písemně nebo ústně, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl projevit), a to i tehdy, byla-li předmětem darovací smlouvy nemovitost. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci s účinky ex nunc, a obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§ 126 odst. 1 občanského zákoníku). Protože vydání daru dárci není zvláště upraveno, řídí se analogicky ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2014 sp. zn. 21 Cdo 202/2013, 21 Cdo 439/2014).
Na základě těchto závěrů lze shrnout, že k zániku darovacího vztahu dochází na základě dvou po sobě jdoucích právních skutečností, tj. hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a konečně jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému. Proto pokud jsou splněny oba uvedené předpoklady ve smyslu ustanovení § 630 občanského zákoníku, pak se bez dalšího obnovilo vlastnické právo k darované věci dnem, kdy požadavek dárce na vrácení daru (právní úkon učiněný ústně nebo písemně) došel obdarovanému a obdarovaný je povinen darovanou věc vydat (v případě nemovitostí vyklidit). Je-li předmětem daru nemovitost, pak skutečnost zda stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídá hmotněprávním poměrům (z hlediska vlastnického práva dárce), je nerozhodná. Souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí lze dosáhnout buďto vytvořením relevantní součinnosti ze strany obdarovaného tím, že s dárcem uzavře „souhlasné prohlášení o uvedené skutečnosti“ za podmínek stanovených katastrálními předpisy (pozn. v přezkoumávaném případě dle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a jeho prováděcí vyhlášky č. 26/2007 Sb., v rozhodném znění), kdy tehdejším katastrálním předpisům obsahově korespondující souhlasné prohlášení bylo možno předložit příslušnému katastrálnímu úřadu k provedení zápisu do katastru nemovitostí ve formě záznamu, anebo na základě rozsudku soudu, vydaného v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, případně na podkladě uzavřeného soudního smíru (viz závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2014 sp. zn. 30 Cdo 2644/2014 a ze dne 27.3.2013 sp. zn. 30 Cdo 626/2013).
„Souhlasné prohlášení“ o uvedené skutečnosti (ve smyslu zák. č. 265/1992 Sb. a § 40 prováděcí vyhlášky 26/2007 Sb.), kterým obdarovaný na základě oprávněné výzvy dárce poskytuje dárci patřičnou součinnost, není tou právní skutečností (tj. právním úkonem), která má za následek obnovení vlastnického práva dárce (tou je výzva k požadovanému vrácení daru, pokud byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 630 občanského zákoníku), nýbrž je pouze deklarací obnovení vlastnického práva dárce (tj. vydání daru ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku). Promítnuto na nyní projednávanou věc nutno uzavřít, že souhlasné prohlášení ze dne 17.3.2009 je sice i úkonem dlužníka, kterým ovšem pouze potvrzoval, že on sám nerozporuje výzvu žalovaných k vrácení daru. Tomuto úkonu dlužníka proto nelze úspěšně odporovat (tj. domáhat se určení jeho neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 235 a násl. IZ), neboť se nejedná o úkon, mající za následek obnovení vlastnického práva žalovaných a tudíž není způsobilý zkrátit uspokojení vymahatelných pohledávek jeho věřitelů. Takovým úkonem mohl být pouze jednostranný právní úkon žalovaných, kterým se domáhali vrácení daru. Tomuto úkonu žalovaných však žalobkyně nemůže úspěšně ve smyslu ust. § 235 a násl. IZ odporovat, neboť je oprávněna se domáhat určení neúčinnosti pouze těch právních úkonů, které učinil dlužník.
Jelikož otázka, zda k požadovanému vrácení daru byly splněny všechny předpoklady ve smyslu § 630 občanského zákoníku v rozhodném znění, a současně zda se ze strany žalovaných jednalo o platný právní úkon, na základě kterého se žalovaní skutečně opětovně stali vlastníky předmětných nemovitostí, jde nad rámec tohoto sporu (nebyla jeho předmětem), proto se jí nebylo možno v tomto řízení zabývat.