Stanovisko Spolku moravských insolvenčních správců k diskusím o novele vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 355/2013 Sb. (o provozovnách insolvenčních správců)
V poslední době byla publikována řada kritických názorů na téma tzv. provozoven insolvenčních správců v souvislosti s novelizací vyhlášky Ministerstva spravedlnosti, upravující podmínky činnosti těchto provozoven. Pozice a argumentaci kritiků novely, lze přes mnoho vzletných slov, kterými byly takto popsány stohy papíru, shrnout takto:
1) je zde skupina správců, kteří novelizovanou vyhlášku odmítají dodržovat a tvrdí údajnou nepotřebnost novely a dokonce její protiústavnost (k tomu viz i dále),
2) uvedenou první skupinu pak další správci, kteří se vyhlášce přizpůsobili, označují za černé pasažéry a volají po zákroku ministerstva, který by donutil všechny respektovat stejná pravidla, aby se Ti, co nedodržují předpisy, neobohacovali na úkor těch, kteří je dodržují,
3) v průniku obou uvedených skupin se pak nachází část správců, kteří prohlašují, že se budou domáhat náhrady údajných škod, které jim vznikly uzavřením provozoven, kde ukončili činnost, aby vyhověli novelizované vyhlášce, ev. tvrdí, že se budou domáhat náhrady škod, pokud budou vůči nim uplatněny sankce za nedodržování vyhlášky,
4) do této situace, pro veřejnost mimo obor již patrně tak nepřehledné, jsou pak zmiňovány informace o návrhu skupiny senátorů na zrušení části vyhlášky, kde je argumentováno zprávami BIS a povinnost správce osobně být přítomen na provozovně je dokonce přirovnávána k trestu domácího vězení (!).
S ohledem na to, že v uvedené diskusi zaznívá celá řada zavádějících či výslovně nepravdivých informací, považujeme za nutné se k uvedené argumentaci vyjádřit z pozice zástupců skupiny insolvenčních správců, kteří se snaží vykonávat svou práci řádně a poctivě, nepaktují se s žádnými temnými silami, které by (jak se zdá z textu návrhu, podaného na Ústavní soud) bez existence provozoven ovládly insolvenční řízení v ČR, a kteří se při dodržování platných předpisů nepovažují za vězněné ministerstvem či kýmkoli jiným.
Před samotným vyjádřením považujeme za nutné zdůraznit tyto dvě skutečnosti, které v uvedených diskusích zcela zapadají:
A) Jak trefně vystihl ve svých rozhodnutích např. Vrchní soud v Olomouci, existence i několika málo správců, kteří si začnou provozovny zřizovat hromadně, způsobí (a také způsobila) lavinu zřizování provozoven ze strany ostatních správců, kteří stojí před rozhodnutím buď si zřídit provozovny také, nebo přestat vykonávat práci insolvenčního správce. "Rovnováhy" může být dosaženo až tehdy, když každý ze správců bude mít provozovny ve všech okresech, tedy aktuálně 86 provozoven. I z hlediska prostého selského rozumu je takováto situace zcela iracionální. Existence provozoven proto postrádá jakýkoli smysl, a ustanovování správců podle provozoven nejenže nepřineslo zamýšlený výsledek v podobě zvýšení dostupnosti správců pro dlužníky a další subjekty insolvenčního řízení, ale naopak mělo naprosto opačný efekt, kdy správci pro budování a obsluhu dalších a dalších poboček měli méně a méně času na svou práci, kterou by měli reálně vykonávat.
B) Připomeňme, že to o čem se pojednává ve vyhlášce, a co je diskutováno jako jádro problému novely, je to, zda insolvenční správce má či nemá povinnost být osobně přítomen na svých provozovnách, a umožnit tam např. to, aby se s ním na této provozovně mohli sejít dlužníci či věřitelé ap. Též připomeňme, že jde o provozovny, které si dobrovolně zřídil s cílem, aby mu přinášely zisk[1] z toho, že na základě těchto provozoven je ustanovován do insolvenčních řízení.
Dále pokud jde o jednotlivé zmiňované argumenty:
Ad 1) Domníváme se, že již z výše uvedeného je jednoznačně zřejmé, že stav, kdy si správci zřizovali stále další a další provozovny (podle dostupných informací počet provozoven přesáhl 3 tisíce, přitom počet správců se pohybuje okolo 500, "rekordem" je 75 provozoven na jednoho správce), byl nesmyslný, poškozoval účastníky insolvenčních řízení,a byl neudržitelný. Novelizace původní vyhlášky, která uvedený stav zapříčinila, proto byla nanejvýš nutná a je zcela správné, že ministerstvo k tomuto kroku přistoupilo i přes tvrdý odpor lobbystických skupin, kterým by vyhovovalo zachování dosavadního stavu.
Ad 2) Souhlasíme s tím, že je třeba důrazně zakročit proti těm ze správců, kteří nedodržují platné právní předpisy. Domníváme se, že je neakceptovatelný stav, kdy někteří správci nerespektují vyhlášku jako platný právní předpis a tím dosahují přidělování vyššího počtu přidělovaných věcí na úkor těch, kteří se novelizovanou vyhláškou řídí. Byť v tomto ohledu vnímáme nesnadnou pozici ministerstva, domníváme se, že je třeba veřejnosti dát najevo, že na porušování právních předpisů není možné profitovat, a to bez výjimky, bez ohledu na to, jaký má dotyčná osoba na daný předpis názor, či zda jej považuje za nesprávný.
K uvedenému na rovinu doplňujeme, že ani my sami nepovažujeme stanovení povinnosti osobní účasti na provozovnách na šťastné a optimální řešení. Z naší strany jsme až do konce legislativního procesu navrhovali jako řešení stanovení omezení počtu provozoven na čtyři (s ohledem na počet pracovních dnů v týdnu), které by podle nás bylo jednodušší i z hlediska provádění kontrol ministerstva. Bohužel tlak lobby proti jakékoli změně vyhlášky byl nakonec tak silný, že ministerstvo se nakonec přiklonilo k tomu vyřešit situaci striktním požadavkem na osobní účast. Jak jsme však uvedli, přes veškeré naše výhrady je však novelizovaná vyhláška nyní platným právním předpisem, a tedy je nutné ji dodržovat.
Ad 3) Argumentaci možnou náhradou údajných škod z titulu rušení provozoven, vnímáme jako zcela lichou. Správci si provozovny zřizovali zcela dobrovolně a nikdo z těch, kdo si je zřídili, nemohl kalkulovat s tím, že podmínky vyhlášky zůstanou neměnné (a že např. v budoucnu nebude zavedena povinnost osobní účasti na provozovně - nadto když již při přípravě původního znění byla osobní účast zmiňována jako jedna z možných variant).
Naopak je třeba uvést, že pokud někomu vznikla škoda v souvislosti s provozovnami, pak jsou to Ti správci, kteří chtěli svou činnost nadále vykonávat řádně a nehodlali se účastnit závodů ve zřizování provozoven a následně pak museli rušit či omezovat své kanceláře, a propouštět zaměstnance.
Ad 4) Na zmiňovaný návrh skupiny senátorů nechť si každý udělá názor sám, konečné slovo k tomu bude mít Ústavní soud.[2]
Je samozřejmě možné, že Ti ze správců, kteří chtějí sedět na vícero židlích či si ponechat svých 75 provozoven, se mohou novelou vyhlášky, podle které i "obyčejní" dlužníci v oddlužení od těchto "top" správců mohou požadovat, aby se s nimi osobně setkali, a to ještě v místě poblíž bydliště těchto dlužníků (jaká to troufalost!), cítit dotčeni a omezeni na svobodě, či dokonce se cítit jako ve vězení. Dle našeho názoru však činnost insolvenčního správce nemá spočívat v "administraci" insolvencí, jak to má ve svém názvu správce s největším počtem provozoven, a stav, kdy dlužníkům je umožňován kontakt pouze po telefonu, či těsně před soudním jednáním, kde se rozhoduje o jejich návrhu, považujeme za nesprávný a nežádoucí.
Pokud pak jde o hlavní linii argumentace zmiňovaného návrhu senátorů, kde je existence provozoven prezentována jako prostředek jak "narušit již vybudované nevhodné regionální vazby mezi soudci a vyvolenými správci", tuto považujeme za absurdní již z toho důvodu, že drtivou většinu insolvenčních řízení, o která se zde "hraje" jsou oddlužení fyzických osob, nikoli konkurzní řízení, zmiňovaná BIS. Zejména však je nutné zdůraznit, že rotační systém, který byl zaveden novelou insolvenčního zákona (a který na řadě soudů existoval již před touto novelou), nemá nic společného s existencí provozoven, není na provozovnách nijak závislý. Dojde-li tedy ke zrušení ustanovování správců podle provozoven, nijak to rotační systém ustanovování insolvenčních správců neovlivní. Nadto je též třeba podotknout, že správce neustanovují sami soudci, ale předsedové soudů, a veškerá opatření o ustanovení insolvenčních správců jsou veřejně dostupná v insolvenčním rejstříku. Kdokoli tak tento proces může kontrolovat, a tedy snaha argumentovat pro zachování současné podoby provozoven zachováním transparentnosti ustanovování správců působí zcela nepřípadně.
Závěrem
Z naší strany jsme bojovali a nadále bojujeme zato, aby další změnu právní regulace neodnesli nejvíce ti slušní správci, kteří byli poškozeni již zavedením provozoven. Zdůrazňujeme, že chápeme kroky ministerstva, nicméně současnou podobu vyhlášky vnímáme jako dočasnou, neboť faktická nutnost mít zřízeny provozovny a osobně zde vykonávat činnost samozřejmě opět nejvíce zatěžuje poctivé správce, kteří si nezřídili fiktivní provozovny, ale skutečně ve svých kancelářích svou činnost vykonávají a takto se musí každý den přesouvat mezi jednotlivými provozovnami.
Proto plně podporujeme záměr ministerstva novelou insolvenčního zákona zakotvit ustanovování správců na základě rotačního systému podle sídla, a vítáme, že ministerstvo má zájem a snaží se řešit problémy v insolvenční oblasti. V tomto ohledu bychom rádi připomněli, že problematika insolvencí nezahrnuje pouze konkurzní řízení velkých společností, která plní stránky noviny, ale naopak v drtivé většině je o příbězích obyčejných lidí, kteří se prostřednictvím oddlužení snaží řešit své problémy a začít nový život. Jsme přesvědčeni, že i tito lidé mají právo na to, aby s nimi nebylo jednáno pouze po telefonu a nebyli bráni pouze jako prostředek k dosažení zisku, který je potřeba pouze "zadministrovat", jak se tomu bohužel díky provozovnám stalo.
Věříme, že v tomto našem přesvědčení nejsme osamoceni. Proto vítáme rovněž snahy Krajského soudu v Ostravě a Krajského soudu v Českých Budějovicích,[3] které jako první soudy začaly při ustanovování správců kontrolovat, zda tito správci dodržují platnou vyhlášku.
Mgr. Ing. Bohumil Kaduch
člen výboru Spolku moravských insolvenčních správců
[1] K tomu "zisku" je nutno dodat, že jak se začala lavina provozoven šířit, stalo se fakticky nemožným z výnosů provozovny uživit kancelář v tom smyslu, jak je obvykle chápána (tedy skutečně kancelářský prostor s vybavením a případně pracovníkem, který by se zde věnoval činnosti). Poměrně logicky pak začaly vznikat různé omezeně fungující provozovny, či provozovny na principu "virtuálních" kanceláří, kdy různé osoby nabízely zajištění formální činnosti provozoven. Pro dokreslení "tržní hodnoty" takových provozoven lze uvést, že tyto "provozovny" byly nabízeny za částky okolo 500 Kč měsíčně.
[2] text podání je možné nalézt na adrese http://www.bratsky.cz/aktuality-a-akce/ustavni-stiznost-2/
[3] viz. k tomu např. Oznámení předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích k postupu určování insolvenčních správců, dostupné na http://portal.justice.cz/Justice2/soud/soud.aspx?j=27&o=17&k=6346