SEPISOVATEL INSOLVEČNÍHO NÁVRHU A JEHO PROCESNÍ POSTAVENÍ
JUDr. Jiří Grygar, Ph.D.
1. Úvod
Akreditační novela[1] insolvenčního zákona[2] zavedla nový institut tzv. sepisovatele insolvenčního návrhu[3]. Insolvenční zákon stanoví, že pokud dlužník sám nemá požadované vzdělání, musí být takový návrh za něj sepsán a podán advokátem, notářem, soudním exekutorem, insolvenčním správcem (tj. subjekty, jimž dle zvláštních předpisů přísluší oprávnění poskytovat právní služby), nebo právnickou osobou, akreditovanou k tomu Ministerstvem spravedlnosti. Cílem novely nepochybně bylo zabránit tzv. vinklaření, kdy dlužníkům sepisovaly návrhy osoby jinak neoprávněné poskytovat právní služby a inkasovaly za to od dlužníků plnění ve výši neodpovídající náročnosti takového úkonu.
2. K § 97 IZ
2.1. Druh a náležitosti plné moci pro sepisovatele návrhu
Podle § 97 odst. 3 IZ platí: „Je-li insolvenční návrh podepsán způsobem uvedeným v odstavci 2 pouze zástupcem insolvenčního navrhovatele na základě procesní plné moci, je podmínka uvedená v odstavci 2 (tj. že insolvenční návrh musí být v listinné podobě opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, jinak se k němu nepřihlíží) splněna jen tehdy, je-li úředně ověřeným podpisem opatřena k insolvenčnímu návrhu připojená procesní plná moc. To platí obdobně, jedná-li za insolvenčního navrhovatele, jímž je právnická osoba, jeho zaměstnanec (člen), který tím byl pověřen statutárním orgánem, nebo byl-li insolvenční návrh podle § 390 odst. 1 podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1 na základě zvláštní plné moci.“
Zákon tedy důsledně rozlišuje mezi zástupcem insolvenčního navrhovatele a sepisovatelem návrhu, jakož i mezi druhem plné moci, kterou takový subjekt musí mít (tj. zástupce insolvenčního navrhovatele má procesní plnou moc a sepisovatel návrhu má zvláštní plnou moc), ale současně stanoví stejnou formu plné moci (požadavek úředně ověřeného podpisu).
Ohledně sepisovatele insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení tedy § 97 odst. 3 IZ říká, že: Je-li insolvenční návrh, který byl podaný za dlužníka podle § 390 odst. 1, podepsán způsobem uvedeným v odstavci 2 pouze osobou podle § 390a odst. 1 na základě zvláštní plné moci, je podmínka uvedená v odstavci 2 splněna jen tehdy, je-li úředně ověřeným podpisem opatřena k insolvenčnímu návrhu připojená tato zvláštní plná moc.
Zjednodušeně řečeno, sepisovatel insolvenčního návrhu k návrhu musí připojit zvláštní plnou moc pro sepis a podání návrhu, která musí být opatřena úředně ověřeným podpisem.
U sepisovatele insolvenčního návrhu to znamená, že pokud je návrh podán, aniž by byla připojena zvláštní plná moc od dlužníka, nebo pokud by nebyla opatřena úředně ověřeným podpisem, pak se k takovému návrhu nepřihlíží.
Podle § 128 odst. 2 IZ je sepisovatel zmocněn jen pro sepis návrhu, jeho podání a případné odstranění vad návrhu. To však nevylučuje, aby došlo ke sjednání právního zastoupení i pro následující fáze insolvenčního řízení. Procesní plná moc advokáta podle § 25 odst. 1 o.s.ř. (jakož i naroveň postavené plné moci pro představitele ostatních právnických povolání podle o.s.ř.) dle mého názoru obsahově pokrývá požadavek § 97 odst. 3 IZ. Pouze pokud jde o odměnu za zpracování návrhu a případné odstranění vad, neuplatní se na tyto úkony advokátní tarif (ani smluvní ani mimosmluvní odměna), ale zvláštní úprava § 390a odst. 3 IZ (viz zejména poslední věta daného ustanovení). Je proto třeba, aby soud pečlivě zkoumal obsah předložené plné moci.
2.2. Insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení vs. samostatný návrh na povolení oddlužení po podání insolvenčního návrhu jinou osobou
Novelizované stanovení § 97 IZ sice odkazuje na § 391 odst. 1 IZ[4], ale hovoří pouze o podání insolvenčního návrhu a tedy fakticky odkazuje jen na první větu daného ustanovení a nepokrývá tak situaci, kdy insolvenční návrh byl podán jinou osobou než dlužníkem a dlužník sám nepodává insolvenční návrh, ale pouze návrh na povolení oddlužení podle § 390 odst. 1 věty druhé (tj. pouze navrhuje formu řešení úpadku pro případ, že by jeho úpadek byl zjištěn). Tato formulace má svůj původ v nedostatečném rozlišování mezi insolvenčním návrhem, coby návrhem primárním a návrhem na povolení oddlužení, coby návrhem sekundárním a závislým na návrhu primárním, a je zřejmá i z nadpisu § 390a IZ – „Podání návrhu na povolení oddlužení a insolvenčního návrhu“, kdy je evidentní, že pořadí návrhů je přesně opačné než jak nadpis uvádí.
Bohužel ani důvodová zpráva nenapomáhá výkladovému řešení, když k § 97 uvádí, že: „S angažmá osob uvedených v § 390a odst. 1 počítá pouze pro případ sepisu a podání insolvenčního návrhu (případně jeho doplnění či opravy).“.
Situaci obsahově řeší § 393 odst. 1 IZ, neboť ten dopadá na návrh na povolení oddlužení, to na případy, kdy takový návrh není učiněn na stanoveném formuláři, ve stanoveném formátu nebo stanoveným způsobem, neobsahuje-li všechny náležitosti nebo je-li nesrozumitelný anebo neurčitý, nebo nejsou-li k návrhu na povolení oddlužení připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti.
Zvláštní plnou moc pro sepis a podání návrhu na povolení oddlužení tak je třeba považovat za přílohu návrhu na povolení oddlužení. To znamená, že na rozdíl od insolvenčního návrhu, k němuž by se nepřihlíželo, tak u samostatného návrhu na povolení oddlužení bude soud vyzývat k odstranění vad.
2.3. Požadavek zvláštní plné moci při zákonem deklarované neexistenci zastoupení
Není zcela zřejmé, proč zákon pro sepisovatele vyžaduje zvláštní plnou moc, když podle § 390a odst. 1 IZ zákon deklaruje, že sepisovatel návrhu není zástupcem dlužníka v insolvenčním řízení. Pokud si shrneme obsah § 97, 128, 390a, 393 a 394 IZ, pak sepisovatel návrhu má mít od dlužníka zvláštní plnou moc, sepisuje za něj návrh, podává za něj návrh k soudu, odstraňuje za něj případné vady návrhu, za tuto svou činnost má nárok na odměnu, ale přesto všechno není zástupcem dlužníka. Proč má tedy mít plnou moc při absenci zastoupení? Navíc s úředně ověřeným podpisem?
Problematika smluvního zastoupení je upravena v § 441 a násl. OZ, přičemž platí, že ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném rozsahu jako zmocněnec § 441 odst. 1 OZ, přičemž zmocnění zanikne mj. vykonáním právního jednání, na které bylo zastoupení omezeno (§ 448 odst. 1 OZ). Plná moc je tedy pouze potvrzením zastoupeného o sjednání smlouvy o zastoupení, která jediná (a nikoli plná moc) je právním důvodem vzniku zastoupení.
Je zjevné, že sepisovatel insolvenčního návrhu fakticky vykonává činnost na základě smlouvy o zastoupení (stejně jako by ji jinak vykonával kterýkoli jiný zástupce dlužníka) a že tato je pouze omezena na určitou fázi řízení (zpracování návrhu, jeho podání a případně odstranění případných vad návrhu).
Konstrukce (ne)zastoupení obsažená v § 97 odst. 3 a § 390a odst. 1 IZ vybočuje z klasické civilní úpravy zastoupení[5] a vybízí k otázce, zda de lege ferenda by nebylo rozumnější ponechat režim právního zastoupení, ale omezit jej právě jen na jasně vymezenou fázi řízení. Šlo by tak o lex specialis k § 25 odst. 1 větě druhé o.s.ř., podle kterého lze advokátu udělit pouze plnou moc pro celé řízení ("procesní plnou moc").
2.4. Vyrozumění o tom, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží
Podle § 97 odst. 6 IZ o tom, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží, insolvenční soud vyrozumí insolvenčního navrhovatele a, byl-li insolvenční návrh podán podle § 390 odst. 1, také osobu, která jej za insolvenčního navrhovatele podala podle § 390a odst. 1, usnesením, proti němuž nejsou opravné prostředky přípustné a které mu doručí zvlášť; ustanovení insolvenčního zákona o doručení vyhláškou se nepoužije.
Důvodová zpráva k tomu uvádí: „Má-li však být osoba podle § 390a garantem kvality dlužnického insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 (a má-li kvalifikovanému subjektu podle § 390a odst. 1 písm. a) za jeho sepis a podání náležet odměna), pak by to měl být právě on, kdo by měl nedostatky insolvenčního návrhu odstranit. Aby však osoba podle § 390a odst. 1 mohla neprodleně zjednat nápravu v případě, že v zastoupení dlužníka podala insolvenční návrh, který nebyl řádně doručen nebo řádně podepsán, je nezbytné vytvořit podmínky pro to, aby se o výhradách insolvenčního soudu tato osoba včasně dozvěděla. Pro případ, že byl insolvenční návrh za dlužníka podán osobou podle § 390a odst. 1, proto § 97 odst. 6 výslovně stanoví, že se vyrozumění insolvenčního soudu o tom, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží, doručuje také osobě podle § 390a odst. 1.“.
Jakým způsobem si zákonodárce představuje, že sepisovatel návrhu sjedná nápravu poté, co je mu doručeno rozhodnutí soudu o tom, že se k jím podanému návrhu nepřihlíží a proti němuž nejsou opravné prostředky přípustné, není zřejmé. Jediným možným výkladem by bylo, že trvá nadále jeho povinnost podat za dlužníka řádný, resp. bezvadný návrh a má jej za něj podat znovu. Takový výklad by však zjevně odporoval ustanovení § 390a odst. 1 IZ, že sepisovatel není zástupcem dlužníka.
3. K § 128 IZ - Odstraňování vad návrhu podaného sepisovatelem
Podle § 128 odst. 2 IZ platí: „Nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a je-li insolvenční návrh podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1, vyzve ji insolvenční soud usnesením k doplnění insolvenčního návrhu v jím určené lhůtě a toto usnesení doručí také dlužníku. Tato lhůta nesmí být delší než 7 dnů; to neplatí, jde-li o insolvenční návrh podle § 98 odst. 1. Je-li insolvenční návrh podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1, nezačne tato lhůta běžet dříve, než je usnesení podle věty první doručeno jak dlužníku, tak osobě podle § 390a odst. 1. Nebude-li insolvenční návrh ve stanovené lhůtě doplněn, insolvenční soud jej odmítne.“
Podle § 128 odst. 2 IZ je sepisovatel zmocněn jen pro sepis návrhu, jeho podání a případné odstranění vad návrhu a jak již bylo uvedeno v komentáři k § 97 IZ, to nevylučuje, aby došlo ke sjednání právního zastoupení i pro následující fáze insolvenčního řízení.
Z novelizovaného ustanovení je zřejmé, že zákonodárce nedodržel ustálenou terminologii ani v rámci jediného ustanovení. První věta § 128 odst. 2 IZ by měla správně znít: „Nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a je-li insolvenční návrh podán za dlužníka osobou podle § 390a odst. 1, určí jí insolvenční soud lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a toto usnesení doručí také dlužníku.“.
Kvůli konstrukci zastoupení-nezastoupení dlužníka sepisovatelem návrhu zákonodárce stanovil, že se k odstranění vad návrhu nevyzývá dlužník coby navrhovatel ale ona osoba, která dlužníka sice nezastupuje, ale podává za něj předmětný návrh. Absurdita dané konstrukce se projevuje ve zdvojení doručování rozhodnutí o výzvě k odstranění vad jak sepisovateli tak dlužníkovi a v tom, že ač byl návrh podán za dlužníka osobou, která jej nezastupuje, tak dlužník je samozřejmě oprávněn návrh doplnit sám. Je smutné, že pokud k odstranění vad návrhu a tím předejití tomu, aby byl návrh soudem odmítnut, tak sepisovateli je zachován nárok na plnou odměnu dle § 390a odst. 3 IZ, neboť § 396 odst. 2 IZ předvídá nepřiznání odměny jen v případě, pokud zavinil odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
Je proto na místě vykládat nové ustanovení o výzvě sepisovateli návrhu k odstranění jeho vad shodně jako dle předchozí úpravy ve vztahu k insolvenčnímu navrhovateli, resp. jeho zástupci.
Mutatis mutandis platí též výše uvedené ohledně případů, kdy nebyl podáván insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení ale pouze návrh na povolení oddlužení – viz poznámky k § 393 IZ, který dopadá pouze na návrh na povolení oddlužení.
4. K § 390a IZ
4.1. (Ne)zastoupení dlužníka sepisovatelem návrhu
Podle § 390a odst. 1 IZ platí: „Není-li dále stanoveno jinak, musí být návrh podle § 390 odst. 1 sepsán a za dlužníka podán: a) advokátem, notářem, soudním exekutorem, insolvenčním správcem, nebo b) akreditovanou osobou; akreditovanou osobou je právnická osoba, které byla rozhodnutím ministerstva udělena akreditace pro poskytování služeb v oblasti oddlužení podle tohoto zákona; osoba podle písmen a) a b), která je dlužníkem zmocněna, jen aby sepsala a v jeho zastoupení podala návrh podle § 390 odst. 1, není zástupcem dlužníka v insolvenčním řízení. Při sepisu návrhu podle § 390 odst. 1 dlužníka během porady poučí o jeho povinnostech v insolvenčním řízení.“
Podle § 390a odst. 2 IZ se odstavec 1 nepoužije,
a) je-li dlužníkem fyzická osoba, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce, nebo
b) je-li dlužníkem právnická osoba a jedná-li za ni osoba uvedená v § 21 občanského soudního řádu, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce.“
Nově zakotvenou možností akreditovaných právnických osob, činit takové úkony za dlužníky došlo k prolomení stávajících pravidel pro poskytování právních služeb a je třeba na toto ustanovení nahlížet jako na lex specialis ve vztahu k § 1 a 2 zákona o advokacii, resp. naplňuje výjimku předvídanou v § 2 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii.[6]
Poslední věta prvého odstavce § 390a IZ zavedla povinnost zpracovatele návrhu poučit dlužníka o jeho povinnostech v insolvenčním řízení. Daná věta bohužel postrádá podmět, ale z kontextu daného ustanovení je zřejmé, že má jít o osoby podle písm. a) a b). Poučení má být o povinnostech v celém insolvenčním řízení (tj. souvisejících rizik v případě zvolení jiné formy oddlužení, resp. při změně z oddlužení na konkurs), nikoli jen v oddlužení. Rovněž předvídá poradu mezi zpracovatelem a dlužníkem, o které předchozí věty daného ustanovení nehovoří, když uvádí, že zmocnění je omezeno jen na zpracování a podání návrhu na oddlužení. Pokud jde o důsledky absence poskytnutí poučení nebo dání nesprávného poučení, pak procesní účinky žádné nejsou. Mohla by však být založena odpovědnost za škodu způsobenou informací nebo radou podle § 2950 o.z. Bude věcí budoucí judikatury stanovit rozsah limitu odpovědnosti za škodu, zejména vzhledem k (nízké) výši inkasované odměny za sepis a podání návrhu podle odst. 3.
Je otázkou, zda případně nebude zpochybněna konformita daného ustanovení v ústavněprávní rovině. Pokud může dlužník s příslušným vzděláním sepsat a podat insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení sám, proč by dlužníka, který takové vzdělání nemá, nemohl zastoupit obecný zmocněnec, který takové vzdělání má (to vše samozřejmě za předpokladu, že splňuje podmínky § 27 odst. 2 o.s.ř., tedy že „nevinklaří“). Obsahově totiž v těchto dvou případech není rozdíl.
4.2. Odměna za sepis a podání návrhu
4.2.1. Výše odměny
Podle § 390a odst. 3 IZ platí, že: „Osobě podle odstavce 1 písm. a), která sepsala a za dlužníka podala návrh na povolení oddlužení anebo také insolvenční návrh podle § 390 odst. 1, náleží odměna, jejíž maximální výše činí 4 000 Kč bez daně z přidané hodnoty a v případě společného oddlužení manželů 6 000 Kč bez daně z přidané hodnoty; v odměně je zahrnuta také náhrada nákladů vynaložených v souvislosti se sepisem a podáním návrhů podle části věty před středníkem. Za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390 odst. 1 a další činnosti s tím nezbytně spojené, zejména poradu s klientem a odstranění vad návrhu, jiné plnění osobě podle odstavce 1 písm. a) nenáleží.“
Odstavec třetí zavádí explicitní nárok sepisovatele návrhu na odměnu, přičemž se stanoví její maximální výše (max. 4 tis. Kč u jednotlivce a max. 6 tis. Kč u společného oddlužení manželů; plus vždy navíc DPH) a současně deklaruje, že v odměně je konzumována i náhrada nákladů spojených se sepisem a podáním návrhu. V další větě daného ustanovení zákonodárce navíc konstatuje, že ani za další činnosti spojené se sepisem a podáním návrhu sepisovateli návrhu jiné plnění nenáleží. Jmenovitě uvádí poradu s klientem a odstranění vad návrhu. Pokud jde o poradu s klientem, jde o odkaz na poslední větu odst. 1 § 390a. Pokud jde o odstranění vad návrhu, pak zákon schizofrenicky na jednu stranu tvrdí, že zastoupení je omezeno na zpracování a podání návrhu, přičemž na druhou stranu zavazuje k odstranění vad sepisovatele návrhu (přitom navíc vůbec neřeší, že od okamžiku podání návrhu může být dlužník zastoupen jiným subjektem na základě procesní plné moci).
Celkově lze dané ustanovení chápat jako speciální, zejména ve vztahu k advokátnímu tarifu (příp. obdobným předpisům upravujícím výši odměny u jiných právnických profesí, jimž o.s.ř. přiznává možnost výkonu zastoupení účastníka řízení).
Ze stanovení pouze maximální výše odměny v zákoně vyplývá, že je nutné, aby si výši odměny dlužník a sepisovatel jasně sjednali (v mezích zákonného limitu), neboť jde o dvoustranný závazkový právní vztah mezi nimi. Je třeba si uvědomit, že k sepisu a podání návrhu za dlužníka jsou oprávněny i neziskové organizace, které zásadně toto vykonávají bezúplatně. Z toho vyplývá, že sepis a podání návrhu může ale nemusí být úplatný a pokud je sjednána úplata, je její výše omezena zákonem stanoveným limitem. Není tedy věcí insolvenčního soudu, aby v případě absence dohody (nebo neplatné dohody) ji jakkoli nahrazoval a stanovil výši odměny dle svého uvážení; totéž platí ohledně případné moderace výše sjednané odměny. Je proto věcí sepisovatele návrhu coby osoby, která je oprávněna k uplatnění nároku na odměnu za sepis a podání návrhu, aby tvrdila jednak sjednání dohody o odměně, jakož i o její výši.
4.2.2. Způsob uplatnění odměny
Podle § 390a odst. 5 IZ platí, že: „Osoba podle odstavce 1 písm. a), která sepsala a za dlužníka podala návrh na povolení oddlužení anebo také insolvenční návrh podle § 390 odst. 1, může odměnu podle odstavce 3 uplatnit pouze v insolvenčním řízení ve lhůtě podle § 136 odst. 3; tato pohledávka se považuje za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.“
Odměnu podle odst. 5 lze uplatnit pouze v insolvenčním řízení a to pouze ve lhůtě podle § 136 odst. 3 i.z., přičemž se tato pohledávka se považuje za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že jde o nový zvláštní způsob zániku pohledávky (byť obsažený nikoli v hmotněprávním, ale procesním předpisu), nebude-li uplatněna.
Dohoda mezi dlužníkem a sepisovatelem návrhu ohledně výše odměny za sepis návrhu by ideálně měla být součástí plné moci pro sepis a podání návrhu. Pokud nebude, tak evidentně by došlo na straně dlužníka k bezdůvodnému obohacení. Sepisovatel by tak svůj nárok mohl uplatnit podle § 203 odst. 4 IZ, tj. méně komfortním způsobem mimo insolvenční řízení (v civilním řízení u okresního soudu), když nejde o incidenční spor. Jenže zřejmě nemůže, v důsledku výslovného ustanovení o možnosti uplatnění pouze v insolvenčním řízení. Jde o značnou legislativní tvrdost, přičemž mnohem vhodnější by se jevila úprava stanovící pevnou částku odměny, pouze s možností jejího snížení na základě oboustranné dohody.
Jak již bylo uvedeno výše, je věcí sepisovatele návrhu, aby tvrdil, že mu nárok vznikl, z jakého titulu a v jaké výši. Pokud nárok uplatní, ale nebude schopen doložit, v jaké výši mu vznikl, nebude tento jeho nárok v insolvenčním řízení (ani jiném řízení) uspokojen.
4.2.3. Vyloučení střetu zájmů
Podle § 390a odst. 6 IZ platí, že: „Soudní exekutor nemůže návrh podle odstavce 1 písm. a) sepsat a podat za dlužníka, proti němuž nebo proti jehož manželu vede exekuční řízení.“
Odstavec 6 stanoví zákaz sepisu a podání návrhu soudním exekutorem za dlužníka, proti němuž nebo proti jehož manželu vede exekuční řízení. Překážka tedy podle doslovného znění zákona platí pouze, pokud je exekuční řízení vedeno, nikoli pokud již bylo ukončeno; takový závěr je však pro své faktické důsledky nepřípustný a měl by být judikaturou vztažen i na tyto případy (stejně jako např. u advokáta je střet v zastoupení dán nejen pokud zastoupení klienta trvá, ale i pokud jej v dané věci zastupoval dříve). Smyslem daného ustanovení totiž je, aby se zabránilo insider tradingu, tedy zneužití informací z předchozí činnosti, k nimž by daný subjekt jinak neměl přístup.
Podle daného ustanovení není překážka zastoupení dána ani v případě, kdy je exekuce vedena proti bývalému manželu nebo druhu/družce. Totéž platí ohledně registrovaných partnerů, kdy se uplatní úprava zákona 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, jakož i úprava o.z., která v důsledku absence deklarace shodného režimu jako mezi manžely, mohla vést k výkladu, že vedení exekuce proti registrovanému partneru sepisu a podání návrhu stejným exekutorem nebrání; takový závěr by však rovněž měl být pro své faktické důsledky nepřípustný a měl by být judikaturou vztažen i na tyto případy.
5. K § 393 IZ[7] - Odstraňování vad návrhu
Podle odst. 1 platí, že: „Není-li návrh na povolení oddlužení učiněn na stanoveném formuláři, ve stanoveném formátu nebo stanoveným způsobem, neobsahuje-li všechny náležitosti nebo je-li nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve dlužníka, který jej podal, nebo, byl-li návrh na povolení oddlužení podán podle § 390a odst. 1, osobu, která jej v zastoupení dlužníka podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně jej nebo osobu podle § 390a odst. 1 poučí, jak má opravu nebo doplnění provést. Byl-li návrh na povolení oddlužení podán podle § 390a odst. 1, doručí insolvenční soud toto usnesení také dlužníku; lhůta podle věty první nezačne běžet dříve, než je usnesení doručeno jak dlužníku, tak osobě podle § 390a odst. 1.“
Jinými slovy, soud výzvu k odstranění vad zasílá jak dlužníku, tak sepisovateli návrhu, přičemž běh lhůty k odstranění vad počíná až poté co je doručeno řádně jim oběma. Povinnost k provedení opravy je tedy ukládána, stejně jako související poučení, jiné osobě než dlužníku (navíc ve smyslu § 390a odst. 1 osobě, které již zastoupení dlužníka zaniklo - okamžikem podání návrhu). Jinými slovy je třeba přijmout závěr, že zastoupení osobou podle § 390a odst. 1 písm. a) nezaniká, dokud návrh není perfektní, tj. do té doby je na něj třeba nahlížet nikoli jako na návrh ale jako na podání, jímž se zahajuje řízení.
V případě, že po podání návrhu došlo k právnímu zastoupení dlužníka jinou osobou než sepisovatelem návrhu, by již neměl být k odstranění vad vyzýván tento zpracovatel, ale jen stávající zástupce dlužníka. To ostatně odpovídá obecným zásadám procesního zastoupení účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že komentované ustanovení předpokládá zasílání výzvy k odstranění vad podání i v případě, že není učiněno ve stanoveném formátu, pak by se mohlo zdát, že jde o speciální ustanovení ve vztahu k § 42 odst. 2 větě prvé a druhé o.s.ř., které stanoví, že k podán, jímž má být zahájeno řízení se nepřihlíží, pokud bylo podáno nikoli v odpovídající formě a nebylo ve lhůtě 3 dnů doplněno předložením originálu. Je však třeba přiklonit se na základě ustanovení § 431 písm. e) IZ k výkladu, že je třeba rozlišovat formu (elektronická, listinná) podání a formát podání (v případě elektronického podání formát .PDF nebo .DOC, .DOCX, .RTF atd.). Je-li tedy hovořeno o formátu, je třeba jej vykládat pouze jako subformy podání učiněného v elektronické formě. Navíc je pravděpodobné, že návrh podaný v jiném než přípustném formátu soudní elektronické systémy vůbec nebudou schopny načíst a zpracovat je tedy praktickou otázkou zda a jak se soud vůbec o podání v nesprávném formátu dozví.
6. K § 394 IZ[8] - Zpětvzetí návrhu
V případě, kdy v řízení bylo uplatněno právo na odměnu podle § 390a odst. 5 a dlužník vzal návrh na oddlužení zpět, pak insolvenční soud vezme na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníkem a současně dlužníkovi uloží povinnost uhradit zpracovateli odměnu za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení, přičemž na její úhradu lze využít zálohu (složenou podle § 108 odst. 2 i.z.).
K podmínkám rozhodnutí o přiznání odměny a její výše viz poznámky k § 390a. Rozhodnutí o využití zálohy na odměnu za zpracování a podání návrhu by v případě složení zálohy mělo být pravidlem. V případě, kdy výše složené zálohy je nižší než výše odměny, pak soud ve výrokové části rozhodnutí stanoví, v jakém rozsahu se odměna uspokojí ze zálohy (tj. fakticky bude zpracovateli návrhu vyplácet odměnu ze složené zálohy soud; toto zákonodárcem zvolené řešení přinese soudům další administrativní zátěž). Pokud výše zálohy je vyšší než výše odměny, pak soud rozhodne o tom, jak bude naloženo se zbývající částí složené zálohy, tj. typicky o jejím vrácení složiteli.
Odvolání není přípustné, tj. ani proti výroku o vzetí zpětvzetí návrhu na vědomí, ani proti výroku o povinnosti dlužníka k zaplacení odměny zpracovateli návrhu, ani proti výroku o využití zálohy na úhradu odměny.
K případnému souvisejícímu postupu, tj. rozhodnutí o řešení úpadku konkursem viz poznámky k § 396.
7. K § 396 odst. 2 IZ[9] – Odměna sepisovatele při zastavení řízení
Odstavec 2 stanoví, že soud řízení zastaví, pokud nebylo rozhodnuto podle odst. 1. Současně má být rozhodnuto o odměně za sepis a podání návrhu (viz poznámky k § 390a). Důvodem pro nepřiznání odměny je, že zpracovatel návrhu zavinil odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Z toho vyplývá, že soud nemá moderační právo ve vztahu k výši odměny, tj. může ji buď přiznat zcela (nepřekračuje-li zákonný limit), nebo nepřiznat.
Důvod nepřiznání není formulován šťastně, neboť v podstatě kopíruje ustanovení o.s.ř. o náhradě nákladů řízení (§ 146 o.s.ř.), avšak to vychází z teorie procesního zavinění účastníka, zatímco v případě § 396 odst. 2 jde o zavinění subjektu, který v době rozhodnutí soudu není účastníkem řízení, ale jen osobou zúčastněnou na řízení podle § 15, neboť v daném úseku řízení má být rozhodnuto o jejích právech (např. jako v civilním řízení o znalečném pro znalce).
Dále zákon neřeší otázku nároku na odměnu v případě zpětvzetí návrhu, kdy dlužník jej vzal zpět právě proto, že bylo zřejmé, že návrh by byl soudem pro zavinění zpracovatele návrhu odmítnut nebo zamítnut. Z formulace poslední věty odst. 2 by se podávalo, že odvolání je omezeno en bloc proti celému rozhodnutí a nikoli jen proti výroku o zastavení řízení a tedy že zpracovatel návrhu nemá odvolání proti rozhodnutí o své odměně; takový závěr není přípustný a je proto třeba dané ustanovení vykládat, že: „Odvolání proti výroku o zastavení řízení mohou podat dlužník a přihlášení věřitelé“.
Pokud jde o dovětek „právní mocí rozhodnutí se insolvenční řízení končí“, pak není jasné, proč zákonodárce cítil potřebu takové ustanovení do zákona vůbec vkládat, vzhledem k ustanovení § 159 o.s.ř.; navíc v dané formulaci neměl použít zvratnou formu.
8. K § 405 odst. 3 IZ[10] – Odměna sepisovatele při neschválení oddlužení a zastavení řízení
Odstavec 3 věta druhá stanoví, že nebyla-li osobě, která sepsala a podala za dlužníka návrh na oddlužení nebo insolvenčního návrhu, dosud vyplacena odměna za sepis a podání návrhu, soud má dlužníkovi uložit povinnost ji uhradit (byla-li uplatněna podle § 390a odst. 5). Dané ustanovení je aplikačně problematické, neboť ve své podstatě předpokládá provedení dokazování k otázce (ne)vyplacení odměny (pro účely rozhodnutí o nároku na peněžité plnění, neboť nestanoví důkazní břemeno ani dlužníkovi, ani insolvenčnímu správci, ani sepisovateli návrhu, který by navíc musel prokazovat tzv. negativní skutečnost), což se obsahově neslučuje s celkovou konstrukcí rozhodnutí podle § 405. Omezení práva odvolání podle poslední věty odst. 3 se vztahuje jen na rozhodnutí o zastavení řízení, tj. nikoli na výrok o povinnosti dlužníka zaplatit odměnu zpracovateli návrhu.
9. K § 418 odst. 5 IZ[11]
Viz poznámky k § 405, neboť jde o obsahově shodné ustanovení. Omezení práva odvolání podle § 418 odst. 8 věty druhé IZ se přitom zřejmě vztahuje jen na rozhodnutí o zastavení řízení, tj. nikoli na výrok o povinnosti dlužníka zaplatit odměnu zpracovateli návrhu.
10. Shrnutí
Novela insolvenčního zákona sledovala nepochybně správný cíl zamezit až hyenistickému chování různých osob či subjektů působících mimo právnické profese na úkor dlužníků. Ke zvolenému způsobu provedení však lze mít výše uvedené výhrady a tento článek se proto pokusil navrhnout jejich řešení tak, aby byl záměr zákonodárce zachován a současně aby šlo pokud možno o řešení praktické. Nelze však vzhledem k absenci komentářové literatury i judikatury vyloučit, že vrchní soudy mohou zaujmout jiná výkladová stanoviska, než jak jsou uvedena výše. Jde zejména o otázku sjednání výše odměny za sepis a způsob jejího uplatnění.
Je však nepochybné, že institut sepisovatele insolvenčního návrhu vedl k razantnímu snížení počtu podaných insolvenčních návrhů u insolvenčních soudů napříč celou Českou republikou. Pokud takový stav nemá být dlouhodobý, tak i přes nízkou výši odměny za sepis, riziko vysokých sankcí za chybně sepsaný návrh a vědomí, že ve věci, v níž provedl sepis, nebude ustanoven insolvenčním správcem, zřejmě insolvenčním správcům nezbude než začít pro dlužníky insolvenční návrhy zpracovávat.
JUDr. Jiří Grygar, Ph.D.
Soudce Krajského soudu v Praze
[1] zákon č. 64/2017 Sb.
zákon č. 182/2006 Sb., dále jen „IZ“
§ 390a IZ
[4] § 390 (1) Návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.
[5] Cum grano salis připomíná pohádku o princezně Koloběžce, která šla/jela, obutá/neobutá, oblečená/neoblečená.
[6] § 2(1) Právní služby na území České republiky jsou oprávněni poskytovat za podmínek stanovených tímto zákonem a způsobem v něm uvedeným: a) advokáti, b) fyzické osoby, které: 1. jsou státními příslušníky členského státu Evropské unie, smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace (dále jen „domovský stát“), anebo jsou státními příslušníky jiného státu a jsou v některém z domovských států trvale usazeni, a 2. v domovském státě získaly oprávnění poskytovat právní služby pod profesním označením domovského státu, které bylo oznámeno ve sdělení Ministerstva spravedlnosti, vyhlášeném ve Sbírce zákonů (dále jen "evropský advokát").
(2) Ustanovením odstavce 1 není dotčeno oprávnění
a) notářů, soudních exekutorů, patentových zástupců a daňových poradců, popřípadě dalších osob, jimž zvláštní zákon svěřuje poskytovat právní služby,
b) zaměstnance právnické nebo fyzické osoby, člena družstva nebo příslušníka ozbrojených sborů poskytovat právní služby osobě, k níž je v pracovněprávním nebo pracovním vztahu anebo ve služebním poměru, pokud je poskytování právních služeb součástí jeho povinností vyplývajících z tohoto pracovněprávního nebo pracovního vztahu anebo služebního poměru.
[7] § 393(1) Není-li návrh na povolení oddlužení učiněn na stanoveném formuláři, ve stanoveném formátu nebo stanoveným způsobem, neobsahuje-li všechny náležitosti nebo je-li nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve dlužníka, který jej podal, nebo, byl-li návrh na povolení oddlužení podán podle § 390a odst. 1, osobu, která jej v zastoupení dlužníka podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně jej nebo osobu podle § 390a odst. 1 poučí, jak má opravu nebo doplnění provést. Byl-li návrh na povolení oddlužení podán podle § 390a odst. 1, doručí insolvenční soud toto usnesení také dlužníku; lhůta podle věty první nezačne běžet dříve, než je usnesení doručeno jak dlužníku, tak osobě podle § 390a odst. 1.
(2) Podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na povolení oddlužení připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti.
(3) Návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne, není-li sepsán a podán osobou podle § 390a odst. 1 nebo 2 nebo není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti.
(4) Rozhodnutí podle odstavce 3 doručí insolvenční soud dlužníku, předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; odvolání proti němu může podat jen dlužník.
[8] § 394 odst. 2 IZ - Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Bylo-li uplatněno právo na odměnu podle § 390a odst. 5, insolvenční soud současně dlužníkovi uloží povinnost uhradit osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) odměnu za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3; na její úhradu lze využít zálohu podle § 108 odst. 2. Odvolání proti rozhodnutí podle věty první a druhé není přípustné.
[9] § 396 odst. 2 IZ - Nepostupuje-li insolvenční soud podle odstavce 1, insolvenční řízení zastaví; bylo-li uplatněno právo na odměnu podle § 390a odst. 5, insolvenční soud současně dlužníkovi uloží povinnost uhradit osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) odměnu za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3, pokud odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nezavinila. Odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení mohou podat dlužník a přihlášení věřitelé; právní mocí rozhodnutí se insolvenční řízení končí.
[10] § 405 odst. 3 IZ – „Nepostupuje-li insolvenční soud podle odstavce 2, insolvenční řízení zastaví; současně rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce. Nebyla-li osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) dosud vyplacena odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3, insolvenční soud současně uloží dlužníkovi povinnost ji uhradit, byla-li uplatněna podle § 390a odst. 5. Proti rozhodnutí o zastavení řízení mohou podat odvolání dlužník, insolvenční správce a přihlášení věřitelé; právní mocí rozhodnutí se insolvenční řízení končí.“
[11] § 418 odst. 5 IZ – „Jestliže insolvenční soud nerozhodne o způsobu dlužníkova úpadku konkursem podle odstavce 4, insolvenční řízení zastaví; současně rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce. Nebyla-li osobě podle § 390a odst. 1 písm. a) dosud vyplacena odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu podle § 390a odst. 3, insolvenční soud současně uloží dlužníkovi povinnost ji uhradit, byla-li uplatněna podle § 390a odst. 5.“