K pokynům zajištěného věřitele
Zpeněžování předmětu zajištění stále činí v praxi problémy, projděme si proto některé důležité instituty.
Pluralita zajištěných věřitelů – ta bude dána, pokud k danému předmětu zajištění uplatní zajištění více zajištěných věřitelů. Věřitel má postavení zajištěného věřitele, i když jeho pohledávka nebyla dosud přezkoumána či byla popřena a probíhá o ní spor (ať již o samotnou existenci pohledávky či o existenci zajištění). Status zajištěného věřitele věřitel může ztratit buď trvale, a to základě úspěšného popření práva na uspokojení ze zajištění – žaloba ve lhůtě věřitelem nepodána nebo je věřitel neúspěšný v incidenčním sporu, nebo dočasně ve smyslu ust. § 167 odst. 3 IZ, do provedení zpeněžení, je-li v insolvenčním řízení vypracován znalecký posudek.
Jakmile je zde pluralita zajištěných věřitelů, je právo zajištěného věřitele, jehož pohledávka se uspokojuje jako první v pořadí, udělit pokyn podmíněno buď udělením souhlasu dalšími zajištěnými věřiteli nebo schválením soudu. Podíváme-li se na mechanismus ust. § 230 odst. 4 IZ, tedy na možnost ostatních zajištěných věřitelů podávat námitky ve stanovené lhůtě, vidíme že souhlas věřitelů je buď výslovný nebo bude předpokládaný za situace, kdy žádné námitky podány nebudou. Klíčové je však vědět, že proces udělení pokynu je dvoufázový – úkon prvního zajištěného věřitele a souhlas/schválení tohoto úkonu. Teprve po dovršení druhé fáze lze hovořit o uděleném pokynu! V průběhu tvorby pokynu je postavení správce spíše neformální, kdy základním úkolem správce je komunikovat se zajištěnými věřiteli a napomáhat jim k nalezení shody o způsobu zpeněžení, která by se projevila souhlasem s úkonem prvního zajištěného věřitele. V případě nenalezení shody a podání námitek je potom úkolem správce vyjádřit se jak k úkonu prvního zajištěného věřitele, tak k námitkám dalších zajištěných věřitelů, případně poskytnout soudu další informace coby podklad pro rozhodování soudu.
Odmítnutí pokynu – zásadně přichází do úvahy, až po udělení pokynu! Jakkoliv to může znít samozřejmě, právě v případě plurality zajištěných věřitelů se někdy setkávám s tím, že správce „odmítá pokyn“, přitom – jak výše vysvětleno – jde o něco jiného, jde o vyjádření k představám jednotlivých zajištěných věřitelů v průběhu tvorby pokynu. Teprve po udělení pokynu, tedy po dovršení procesu jeho tvorby v případě plurality, přichází do úvahy jeho odmítnutí. Soud potom rozhoduje v rámci dohlédací činnosti dle ust. § 293 odst. 1 IZ, nikoliv dle ust. § 230 odst. 4 a 5 IZ.
Zánik pokynu, změna pokynu, následné odmítnutí pokynu – i pro udělené pokyny jako případy právního jednání bude platit pravidlo o jejich zániku v případě následné nemožností plnění – princip ust. § 2006 OZ. V praxi půjde zejména o případy, kdy i přes dlouhou dobu, po kterou je předmět zajištění nabízen k prodeji za cenu určenou v pokynu, není nalezen žádný zájemce o koupi. Tato situace je běžná a logicky je řešena udělováním nového pokynu, typicky s nižší požadovanou cenou. Tím se dostáváme k tomu, že výše naznačená možnost, zánik pokynu pro nemožnost jeho splnění, je spíše teoretická, v praxi bude převládat zánik původního pokynu v důsledku udělení pokynu nového. Ten musí být samozřejmě udělen podle všech pravidel (souhlasy dalších zajištěných), obvykle je proto vhodné již v prvním pokynu určit, jak bude případně cena snižována. Pokud by se zajištěný věřitel zdráhal snížit požadovanou cenu, přichází do úvahy i následné odmítnutí tohoto pokynu (třeba po roce nabízení k prodeji za původní cenu) s tím, že výhodnějším způsobem prodeje je nabízení za nižší cenu s nadějí, že k prodeji dojde výrazně dříve, resp. vůbec dojde a že též budou ušetřeny udržovací náklady.
Občas se i v insolvenčním řízení dějí zázraky a může nastat situace, že zájemce či spíše zájemci o koupi nabízí více, než kolik bylo určeno v pokynu. Předně si řekněme, že správně udělený pokyn by mě s touto eventualitou počítat a měl by tedy užívat formulaci „nejméně za“ pokud jde o cenu, případně „nejvýše ve výši“ pokud jde o náklady, typicky provizi zprostředkovatele prodeje. Mám za to, že i když není pokyn takto důsledně formulován, jedná správce v souladu s pokynem, který zněl „prodejte za cenu x“, pokud správce prodal za cenu y a y je větší než x. Jiná věc je, že o skutečnosti, že je zde více zájemců o koupi a že nabízená cena stoupá, by měl správce informovat zajištěného/zajištěné věřitele a dát jim tak možnost případně pokyn změnit (logicky se bude nabízet zvolit nějakou metodu licitace o ceně tak, aby byla nalezena cena maximální); správce může též v této situaci sám odmítnout udělený pokyn a obrátit se na soud.
Závěrem považuji za vhodné shrnout dvě základní myšlenky tohoto textu : 1. odmítnout lze až udělený pokyn a 2. odmítnutí pokynu může být jak okamžité, tak následné.
Mgr. Rostislav Krhut,
Místopředseda Krajského soudu v Ostravě